7. října 2011

Za politiku se vždy sedělo, sedí se a sedět se bude...

A máme tu další evergreen. Totiž odsuzování oponentů státní mašinérie. Je to zvláštní, ale pokud se dokáží přesně lexikálně analyzovat předchozí dvě věty, tak nemá smyslu číst další text, jelikož vše je řečeno už v nich.
Učitelka občanské nauky na základní škole by svůj vzdělávací cyklus o základu práva měla uvésti triviální poučkou, že co není psaným zákonem zakázáno, je v podstatě dovoleno. Načež přihodí obrázek o hierarchii jednotlivých právních norem, kde nejvýše ční vedle ratifikovaných mezinárodních úmluv právě Ústava ČR společně s plky nastřádanými v Listině základních práv a svobod.
Následuje zapeklitější kantorský úkol, totiž bezelstným dětským dušičkám dát nahlédnout a porozumět větám nejsilnějších právních norem. Tak třeba vysvětlit první odstavec sedmnáctého článku Listiny základních práv a svobod: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ Následuje dětský výskot, že se mohou s odvahou vyjádřiti třeba k výstřední úrovni dnešní kantorčiny vizáže. A pozor, to už ohrožuje mravnost. Načež následuje pár štulců a čtvrtý odstavec téhož článku: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ O mravnost se totiž stará už i nižší právo psané – třeba přestupkový zákon, trestní zákon s jednotlivými výměry let kriminálu atd. Nižší právní normy tedy už určují „konkrétněji“, co do svobody projevu nezapadá.
Prostým přiznáním holého faktu, že čtvrtý odstavec Listiny základních práv a svobod natolik neguje odstavec první, že by se vůbec nic nestalo, kdyby se celý sedmnáctý článek z ústavního pořádku vyškrtl a povídačky o „svobodě slova“ by se ze školních osnov, stejně jako z právního řádu, zcela vypustily.
Nebo ještě lépe, kdyby nové znění onoho sedmnáctého článku Listiny o mantinelech údajné svobody slova znělo třeba: „Projevovat můžete jenom to, co vládnoucí nebude iritovat.“ Přitom by se vůbec nic nezměnilo, jenom by to neznělo dostatečně vznosně jako dnes. Ale panující ideologie by přišla o lacinou, avšak líbivou a pro primitivy přitažlivou frázičku o jakési svobodě. Takto řečeno by byla jen prostě popsána realita, která fungovala ve všech historických obdobích a funguje i dnes.
Ale byli jsme zatím jen u komentování délky učitelčiny sukně, kategorie mravnosti, pro kterou lze uložit sankci. Samozřejmě ne pár kalouskovských facek, ale na rodičovské schůzce by dospělý za větu o učitelce připomínající slečnu z Perlovky skutečně mohl dostat finanční sankci za přestupek. A to plně v souladu s ústavním pořádkem a jeho svobodami. Pojďme ale dále – ke kritice základních ideologických dogmat Systému. Tam už se na začátku s vervou vykřikovaná hesla o svobodě projevu ztrapňují ještě více. A nekončí jen lecjakým vykáráním za kotlety či finanční sankcí.
Jiné právní normy jsou pro analýzu hranic svobody projevu ještě zajímavější. Trestní zákon svým vyhlášeným druhým odstavcem paragrafu 403 (minulý trestní zákon pod § 260) sází pro případného politického šťourala odměnu za příslovečné, například písemné či internetové, zhodnocení „císařových nových šatů“ až deset růčků koncentračního tábora. Zde pro zajímavost připomeňme, že trestní zákoník ze začátku šedesátých let měl horní hranici kupodivu o dva roky nižší: osm let. Inu, dnešní svobodou soustavně se zaklínající doba dva járy ještě u horní hranice přihodila. O tom jindy.
Navíc paragrafy určující hranice politické svobody projevu jsou tak zcela plytké, že to, co včera ještě trestné nebylo, dnes už trestné je, aniž by se ono písemné vymezení trestnosti určené v zákoně jakkoliv změnilo. Prostě záleží na náladě režimu či třeba na vývoji dění v nějaké žumpě světa. Stejně tak dnes nebudu zabíhat do takové „drobnosti“, ale drobnosti pro léta na kavalci celkem důležitá, jako dnešní zákonný rozdíl mezi právním termínem „nenávist“ a „zášt“, „propagace“ a „sympatie“ atd. Vynechejme i natolik spornou úlohu kreatur v soudním řízení (neboli v politických procesech), jakou jsou „soudní znalci v oboru kriminalistika – společenská závadnost textů a zástupné symboliky“. Takto se totiž oni pánové opravdu nazývají.
Ale co. Za politiku se vždy sedělo, sedí se a sedět se i bude. Je to sice cynické k naší kolegyni souzené za krátký politický projev, ale je tomu tak. Na oplátku se jenom dnešní páni mocní nezlobte, že i my si na vás už také vaříme vodu. A to s předstihem. Jenomže se nebudeme ztrapňovat PRÁZDNÝMI frázemi o svobodě!

Petr Kalinovský